pondělí 6. března 2017

Tři (ne)oblíbená místa pro pohyb

Určitě spousta z nás začala se cvičením doma. Spousta z nás nebyla ke sportu vedená a pak narazila na internetu na Jillian Michaels, která dokáže vyhecovat k neuvěřitelným výkonům. Já jsem to tedy přesně takhle měla. Byla jsem přesvědčena o tom, že nikdy nepůjdu do fitness centra, nedej bože na skupinové cvičení a pohyb venku jsem nesnášela. Teď tohle všechno zbožňuju a doma mě cvičení vůbec nebaví.



Myslím, že z tohohle má mnoho žen obavy. Jít do fitness mezi upocené chlapy, kteří si nás budou prohlížet a ty hubené holky si budou říkat, co tady ten špek chce.
Opravdu to tak není.
Každý si všímá svého a samozřejmě, podíváte se na okolí, ale co si řeknete? Úplně to samé, jako byste se potkali na ulici. Já osobně jsem měla i radost, když jsem viděla někoho silnějšího, protože jsem si říkala, že je super, že se doma necpe čokoládou, ale snaží se něco dělat a pohled na soutěžící bikini fitness byl pro mě ohromným nakopávačem.

Další hodně velkou výhodou je to, že před těmi lidmi podáváte úplně jiné výkony. Je to hrozně motivující, že postávají všude kolem a vy nechcete na tom páse běžet deset minut a odpadnout. Nebo přijít a po třiceti minutách se už balit domů.

My jsme tam se spolubydlící z koleje většinou chodily přibližně na dvě hodinky a u toho jsme stále střídaly cardio a nějaké lehčí posilování. Samozřejmě i ty chlapy jsme pozorovaly, ale to spíš proto, že jsme nechápaly, kde vzaly ty svaly, když se moc nepředřeli. Kolikrát i seděli v kroužku a tlachali, zatímco my rudé lapaly po dechu.

Samozřejmě není to pro každého, my jsme fitko braly jako společný koníček a určitě bych na začátek doporučila ukecat i někoho dalšího.



Další hrůzou pro mě byl běh na veřejnosti. Vždy, když jsem šla běhat a šel člověk, prosprintovala jsem kolem něj a jen co byl za mnou, dala jsem se do chůze. A všimla jsem si, že to dělá spousta lidí, co běhají jen když mají deprese z váhy. O běhu samotném jsem psala poměrně obsáhlý článek tady.

A když jsem začala mít ráda tenhle pohyb, začala jsem se díky němu cítit sebevědomě. Vzít na sebe sportovní hadříky a běžecké najky je pro mě stejný pocit, jako jít ve večerních šatech, načesaná na ples. Mám u toho takový ten pocit, že dělám něco, co ty lidi, kteří se na mě dívají, by nikdy nezvládli. To je ten milovaný správný náběh endorfinů, který mívám už při převlíkání. Běh mi i ze všech sportů nejvíc dokáže pomoc i po psychické stránce.

Vůbec posilování nebo protahování je hrozně super na čerstvém vzduchu. To zase bych asi taky nezvládla, jít do parku a vedle skupinky, co si tam balí jointa. se opřít o lavičku a protahovat nohy. ale vždy se dá najít nějaké místečko.



Nakonec tedy skupinová cvičení, ke kterým mě přesvědčila kamarádka. Vždy jsem měla pocit, že to je něco, co se nedá zvládat a že... prostě nikdy. Začaly jsme příležitostně chodit na břišní pekáč. Je to hrozně skvělý, protože tam už vůbec si nedovolíte přestat, máte u sebe někoho, kdo tomu rozumí, povzbuzuje vás a všechny vás to bolí. Všem vám to uteče a budete se těšit na další shledání.

V prosinci jsme byly na mikulášském maratonu, kde před břišním pekáčem jsme se zapsaly ještě na jumping. Kterému v budoucnu věnuji samostatný článek jelikož žádný pohyb mě tolik nechytl jako skákání na trampolínkách. Takže hned v lednu jsem našla fitko ve městě, do kterého jsem se přestěhovala a shodou okolností je to to stejné fitko, kam jsem chodila, když jsem tu bydlela na koleji.

Závěr je takový, že určitě přes všechny strachy by si každý měl vyzkoušet co nejvíc sportů, protože stejně tak úplně každý najde něco, co ho baví a o tom to je. Zrovna u těch trampolín nikdo moc nechápe, co mě na tom baví a že to musí být hrozné na udýchání a na klouby a podobně, ale mně pokud nebuší srdce, že to jde slyšet a plíce mi nechtějí vyskočit z těla, tak to není zábava.

Jaký pohyb nejvíc baví Vás?

neděle 12. února 2017

Ochutnávání Moravy

To jsem vážně ostuda, přidávat článek po měsíci. Naštěstí se mi mezitím vytvořilo v hlavě spousta nových námětů a i jsem na několika z nich začala pracovat.
Co se týče osobního života, tohle bude zajímavý rok...

A když už jsme u toho života, předevčírem jsem slavila včerejší dvaadvacáté narozeniny na maturitním plese. Přijde mi hrozné, že maturant, který měl být jako neřízená střela, musel naopak dohlížet na mě a podstatnou část večera strávit hledáním mých ztracených bot.

Rozhodla jsem se zůstat u tématu, tedy u alkoholu a ukážu Vám, proč Moravu všichni milují. Byl to nejlepší předvánoční víkend, jaký jsem zažila. Sobotní den jsme strávily ve Vídni, o které jsem psala tady a teď se tedy přesuneme k tomu, čemu jsme se věnovaly dva suprové večery. 

Páteční večer jsme strávily ve sklípku začínajícího mladého vinaře. Byly jsme hladové, takže nás moc nepotěšilo, že k degustaci jsme dostaly jen suchý chléb. Má se to tak dělat, ale vysvětlujte to patnácti hladovým ženským. Začaly jsme tedy samozřejmě od suchých vín po polosladká, byla jsem překvapená, že mi chutnala i ta sušší, kvalita jde opravdu znát. Mínus mělo ještě to, že nám naléval každé víno po deckách, takže ta polosladká už jsem si moc neužila.





čtvrtek 12. ledna 2017

Životní motivace

Vítám Vás u prvního letošního článku a dodatečně všem přeji hodně štěstí, zdraví a lásky do této nové kapitoly, kterou je rok 2017.
Rozhodla jsem se rozepsat o tématu, kterým jsem se v posledních dnech, možná i měsících minulého roku hodně zabývala...

V hlavě mi vznikla strašná spousta otázek:
Proč lidé potřebují motivovat? Motivovat k životu? To nechtějí žít?
Proč jsou lidé nešťastní, i když k tomu nemají důvod?
Znám já vůbec někoho kdo je upřímně šťastný? Někoho, kdo věnuje minimální pozornost svým problémům a těch kolem sebe? Někoho, kdo by žil naplno? Co to vlastně znamená žít naplno?
Proč hledáme ve všem smysl a jakmile ho nevidíme, ztrácíme se?
Co to vůbec znamená být šťastný?
Jak popsat, co to je štěstí?
Je to pocit? Chvilkový nebo se tak můžeme cítit od teď až po zbytek života?

Všude nám jsou ukazováni úspěšní lidé. Je stále více lidí, kteří jsou veřejnosti známí, kteří opravdu něco dokázali a nebo se i nějakým omylem proslavili. Na sociálních sítí přidávají příspěvky, ze kterých máme pocit, že jejich život je bezchybný. Proto, když pak máme ,,obyčejný život", neustále ty chyby hledáme.

Přejeme si žít tak, abychom ničeho nelitovali a měli pocit, že jsme si užili každou minutu. Čím jsme starší, tím hůře snášíme rychlost času. Tím více dokážeme znehodnocovat jeho cennost. Klademe na sebe velké nároky a zároveň trpíme prokrastinací. Dokážeme hodiny mluvit o tom, co bychom chtěli udělat, čeho bychom chtěli dosáhnout. Dokážeme hodiny mrhat časem.

Neustále na něco čekáme, že najdeme místo, kde budeme žít, svou životní lásku, spřízněnou duši, práci snů, zábavný sport, nový seriál nebo třeba ztracené štěně, kterému najdeme nový domov.
A u toho se moc soustředíme na to, co nemáme, co nám chybí.

Proto čteme motivační knihy, články, diáře... Já sama jsem jedním ze čtenářů, ale na druhou stranu mě mrzí, že vůbec něco takového potřebujeme, že si nedokážeme sami ve vlastní hlavě vytvořit takové myšlenky, které by v nás udrželi nadšení pro věci, které děláme a které máme.
Nadšení pro žití.

Netvrdím, že takhle smýšlíme všichni. Už jsem ale poznala hodně lidí a příběhů, díky kterým jsem došla k tomuhle obecnému pohledu na svět.
Bohužel nemám žádné obecné rady, jak se všemi těmi zmatenými myšlenkami a otázkami naložit. Jelikož to sama nevím...

Podělím se s Vámi alespoň o to, jak motivuji sama sebe.
Myslím na lidi ve svém životě, kteří mi dělají radost už jenom tím, že jsou. Myslím na ně každý den a jsem za ně vděčná.
Přehrávám si v hlavě oblíbené vzpomínky a přemýšlím nad tím, co jsem zažila.
Plánuji. Od toho, co budu vařit k večeři až po to, jak by se jednou měly jmenovat moje děti.
Věnuji čas tomu, co mě naplňuje a baví. Může to být povídání u kávy s kamarádkou, vyřádění se při sportu, čtení napínavé knížky, zpívání z plných plic karaoke na youtube, někdy dokonce hodiny strávené úklidem bytu.



Vždy se můžeme mít lépe, vždy může být hůř.
Nejsme tím inspirujícím člověkem, ke kterému vzhlížíme ani nejsme tím, kdo v nás vyvolává strach, že dopadneme jako on.
Jdeme zlatou střední cestou, tak co víc si přát.
Soustřeďme se na sebe, od toho na tom světě jsme.

pondělí 26. prosince 2016

Vánoční Vídeň

Doufám, že setrváváte ve vánoční náladě, jelikož ještě i já přicházím s vánočním článkem. Snad si všichni užíváte svátky tak, jak to máte nejraději. Mně to letos krásně vyšlo, že opravdu jen papám a válím se. Škoda, že zítra už zase do práce.

Přibližně v polovině listopadu jsme s kamarádkou vyrazily degustovat vína na Moravu. Její maminka je učitelka a byl to tedy učitelský víkendový zájezd. Už díky té sestavě, co se sešla v pátek odpoledne před autobusem, bylo jasné, že to bude stát za to.
Na sobotu jsme tedy měly naplánovanou návštěvu Vídně, primárně kvůli vánočním trhům.

Když jsme dorazily, první naše slova byla: ,,Nó, tady je to jak v Praze, úplně stejný."
A to jsme se sakra spletly.


Hned jak jsme přešly do historického centra, nevěděly jsme, kam se dřív dívat. Budovy, jak historické, tak moderní, tu jsou obrovské! Ulice široké jak kdejaké naše náměstí, na každém rohu kočár s koňmi. První budova, u které jsem si div nevykroutila hlavu, byla překrásná katedrála sv. Štěpána, která je nejvýznamnější gotickou stavbou Rakouska a symbolem Vídně.




úterý 13. prosince 2016

Běh

Opravdu jsem se těšila, až bude konec tohoto roku. Posledních pár týdnů jsem strávila stěhováním a hledáním práce, což ale vedlo k tomu, že v posledních dnech si místo předvánočního stresu užívám spokojenost, ke které jsem došla uchopením života do vlastních rukou. Někdy je to účinnější, než čekání na zásah nějakých vnějších vlivů. 
Na druhou stranu jsem ještě nedošla do fáze, kdy bych byla schopná si zorganizovat čas tak, abych měla prostor na psaní, čtení a bohužel i to sportování. Ovšem na mou obhajobu bydlím na nejvyšším kopci široko daleko a několikrát denně vycházím do čtvrtého patra. To bude zadek...

Běh jsem nikdy moc nemusela. Školní časy, kdy jsem ho vyloženě nenáviděla, přeskočím.
Brala jsem ho jako nutné zlo při mých záchvatech hubnutí. V průběhu jsem si nadávala, že jsem vůbec vytáhla paty z domu a kolikrát ani náběh endorfinů u protahování mě nepřesvědčil o tom, že bych měla ještě někdy zase jít.

Problém byl v tom, že jsem neuměla běhat. Nastartovala jsem vysokým tempem a po ani ne kilometru chtěly moje plíce explodovat, což mi dávaly najevo i nepříjemným pícháním v bocích. To jsem nějak rozchodila a znovu. Moje tělo běželo a moje mysl mi říkala: ,,Už mě prosím nikdy nenuť tohle dělat!"

V létě v Itálii jsem si myslela, že bude fajn, nějaký ten ranní běh podél pobřeží. Nebyl. Po zhruba dvou pracovních měsících jsem byla jednou večer hrozně vytočená a rozhodla se vzít si příklad z kamarádky delegátky, která pravidelně po večerech vzala sluchátka a vyrazila se pořádně zapotit a zrudnout.

Běhávala jsem bez sluchátek, protože před několika lety jsem si při běhu zničila telefon a už jsem to nechtěla riskovat. Tenhle večer mi ale mysl říkala: ,,Vezmi sluchátka a běž to vyběhat!" Tempo jsem oproti dřívějšku podstatně zpomalila, zaposlouchala se do hudby a pak zjistila, že místo osmi seti metrů dokážu v kuse uběhnout jeden a půl kilometru.

A tak jsem se několikrát týdně kolem jedenácté večer po práci sebrala a šla poznávat různá zákoutí a kouzla nočního přímořského městečka. Začala jsem se zlepšovat a po měsíci už jsem zvládla uběhnout v kuse téměř tři kilometry. O běhu jsem přečetla spousty článků a radovala se z toho, co pro svoje tělo a pro sebe dělám.

S každou uběhnutou trasou jsem překonávala samu sebe. Lépe jsem zvládala stres, zlepšovala jsem svou fyzickou zdatnost a obecně jsem se stávala pozitivnějším člověkem. Dokonce i v situacích, kdy jsem lapala po dechu a připadala si přehřátá, moje mysl mi říkala: ,,Ježiši já to miluju!"

Ještě bych tedy podotkla, že k tomuto souznění mysli s pohybem jsem schopna jedině po setmění. Po ránu nebo vlastně kdykoliv během dne pro mě není běh zdaleka tak skvělý jako za šera. Zrovna v to léto byly mé půlnoční běhy nejlepšími jak prožitky, tak výkony.
U jiných sportů žádné změny podle času nepozoruji. Zvláštní. I tak bych se ale do jedné z těch horkých nocí vrátila, hezky se uvelebila na terásku a nechala si po pár kilometrech zklidnit tep pozorováním hvězd.


Ve sportovním oblečení se vždy cítím fit a sebevědomá, přestože do atletické postavy mám hodně daleko. Den před focením jsme s kamarádkou byly na trampolínách a hned po nich na skupinovém cvičení Břišní pekáč. Po tom dni mě bolelo i ležet. Do toho přišly první mrazíky, ale výsledné snímky se mi vzhledem k podmínkám a nic moc fotoaparátu líbí. Ráda bych poděkovala Tince, která je skvělým sparring partnerem a ještě skvělejší kamarádkou a to už neuvěřitelných sedmnáct let!


Na závěr bych Vám ráda samostatně představila nejhezčí prvek mého outfitu, kterým je tahle nejroztomilejší čapka, vhodná pro několik zimních sportů. Uvnitř má hydrofobní pruh s termoregulačními vlastnostmi, které odvádějí vlhkost a dokonce odpuzují nečistotu, díky tomu je nedráždivá a tedy vhodná pro běžné nošení i sportování.

Kama je česká značka, jejímž cílem je produkovat oblečení nejen funkční, ale také stylové. Zpracovává rakouské příze, vyráběné s ohledem na zdraví člověka a šetrnost k přírodě. Značka v rámci své činnosti stojí za ekologickou, hospodářskou a sociální udržitelností.

Čepici jsem dostala v rámci spolupráce s e-shopem affekt.cz, za což mnohokrát děkuji, každý pohled na ní mi dělá radost. Už jsme si spolu byly zaběhat a opravdu super, úžasné teploučko a sluchátka mi konečně nevypadávala z uší.
E-shop se zaměřuje na kempování, horolezectví, lyžování, potápění a i na běžnější sporty, kterým je například turistika. Je hezky přehledný a objevíte zde i několik akcí a výprodejí. Určitě doporučuji navštívit, pokud máte kladný vztah k pohybu!

Běháte?
Které roční období Vám nejvíce vyhovuje pro pohyb?