úterý 19. července 2016

Hledání cesty














Hosti na hotelu se mě nejčastěji ptají na dvě otázky. Na tu první, jak jsem se dostala do Itálie a co jsem předtím dělala, mám už naučenou odpověď, čímž je příběh, který si každý s nadšením poslechne, ale já už ho bez nadšení vyprávím po sto padesáté. Nicméně vždy odpovím, na rozdíl od otázky, co chci dělat dál, až se vrátím domů. Protože to fakt netuším.

Obecně se ví, že ženy jsou nerozhodné. Nevědí jakou sezobnout sladkost na uklidnění, jakou rtěnku si koupit pro radost nebo jakým šperkem se ozdobit na večírek. To jsou ty krátkodobé stavy nerozhodnosti, které většinou zvládnu vyřešit rychle. Zatímco se dlouhodobě stále snažím přijít na něco, v čem bych se našla a doprovázelo mě to zbytkem života.
Jenomže být mladý přeci znamená nevědět, hledat, tápat, chybovat...

Jednou jsem viděla zfilmovaný životní příběh Martina Garrixe, který přibližně ve čtyřech letech viděl v televizi hrát Tiësta a měl jasno v tom, co jednou chce dělat a dodnes nemůže uvěřit tomu, že se z nich stali přátelé a nakonec se stal inspirací on pro něj. Takže si někdy říkám, proč každé moje nadchnutí pro nějakou profesi vydrželo maximálně měsíc? Dětská nerozhodnost je normální, vybrat špatně střední ještě taky, ale myslela jsem si, že po dvacítce už budu mít jasno, o vysoký, práci, bydlení. A nemám.

Ale přebíráním minulosti a vytvářením strachu z budoucnosti jsem se vždycky akorát zasekla. Nikdy nevíme, co nám přijde do cesty, kdo se do ní přimotá nebo náhle odejde. Na naší budoucnost má vliv několik faktorů a nikdy není nic na sto procent jisté, že se stane. Stoprocentní je jenom to, co se už stalo a my s tím nic neuděláme, jenom z toho můžeme vytáhnout to dobré a zbytek vypustit.

A já se proto rozhodla těch sto procent věnovat přítomnosti. Přítomnosti, ve které máme jít, zakopávat, padat, zvedat se znovu a znovu, jenom si jí nenechat proplout mezi prsty. Poslouchat svůj vnitřní hlas tady a teď. Každý z nás se někdy ohlíží za sebou nebo se zamýšlí nad tím, co si pro něj osud připravil. Ptáme se na "proč", aniž bychom se někdy dozvěděli "protože". To je to zakopávání, které k naší cestě také patří.

Pokud si jdeme za tím, co chceme, je to správně. Pokud jdeme za něčím, aniž bychom věděli, co to je, je to také správně, protože stále jdeme kupředu.

8 komentářů:

  1. Moc hezky napsaný článek, myslím, že naprosto znám Tvé pocity. Taky to tak mám, neustále přemítám, co bylo a jak to bude, nevím, jakou cestu zvolit, prostě hlava jak meloun z nekonečných myšlenek "co by kdyby" a tak dále.. Ale na druhou stranu je fakt, že ...nač si dělat ty vrásky. Důležitá je přítomnost, to, co je teď, to je to jediné, co můžeme ovlivnit nebo změnit. Takže žít okamžikem, to je ten dar...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Ti :). Naprosto souhlasím a je fajn vědět, že je nás takových víc :).

      Vymazat
  2. To já relativně brzo věděla, co chci dělat. Bohužel mi ani jedna z vysněných škol nevyšla a to pak byl teprv šok. Nakonec jsem si sice našla směr, kterým bych se chtěla ubírat, ale stejně netuším, co bude po škole. Hodně se to změnilo po seznámení s přítelem, protože ten rozhodně nechce bydlet ve městě a představa bydlení sice v mega baráku, ale s jeho rodiči a obrovskou farmou na vesnici, mě děsí. Měla bych tam omezené uplatnění. Ale kdo ví, co bude. Proto se takhle do budoucnosti radši moc nedívám, abych nedopadla stejně, jak s tou vysokou školou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To se určitě stává velmi často, že se necháváme ovlivnit lidmi, které milujeme a nebo okolím jako takovým, ale kolikrát jsme šťastni právě podle toho, kdo stojí vedle nás. Každopádně držím palce, aby se situace vyřešila mohla jsi v té své cestě nadále pokračovat :).

      Vymazat
  3. Občas taky znejistím, když si uvědomím, že vlastně nevím, co se mnou bude za rok, za dva :) Někde jsem četla: "Ráda se ptám dětí, čím by chtěli v budoucnu být, protože stále hledám inspiraci pro sebe." a myslím, že to je přesně trefné. Na druhou stranu, kdo říká, že přesně takto je to dobře/špatně? Každý jsme jiní - někomu vyhovuje mít nalajnovaný život od začátku, někomu zase "freestyle"

    Diary of M

    Hezký den do Itálie! M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý nápad, já se nejčastěji ptám vrstevníků, díky čemuž nakonec ještě víc znejistím :D. Někdy je ale super se o tomhle bavit se staršími lidmi, kteří vidí, jak jsme uspěchaná generace a není na škodu trochu zpomalit :).

      Vymazat
  4. skvěle napsané! je dobrý se zeptat sama sebe ,,bez čeho bych nemohla žít?" a tomu se věnovat. ale ani tahle otázka někdy nepřinese jasnou odpověď---

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji :). Docela jsem se zasekla nad tím, co bych asi tak odpověděla, každopádně o tom popřemýšlím a třeba i na něco nového přijdu :).

      Vymazat