pátek 3. června 2016

Hallo Österreich!

Jako první vyprávění jsem se rozhodla vybrat příběh z minulého roku, kdy jsem čekala na zásah osudu a spontánně odjela pracovat do ciziny.





Jednoho slunečného, srpnového dne jsem si užívala volna, tudíž toho, že zrovna nebrigádničím za kasou ve fastfoodu, což byla hlavní náplň mého léta. To a řešení toho, že jsem po roce odešla z vejšky a měla v hlavě hromadu otázek, jak dál pokračovat se studii, prací a i bydlením. Ten přelomový den za mnou přijel kamarád, byl celý omlácený, z nosu mu tekla krev a přeříkal mi děsivý příběh cesty z práce domů, kdy se na silnici s nějakými řidiči nepohodl při předjíždění a skončilo to rvačkou. Rozhodli jsme se, že ho odvezu do nemocnice, ale v tom okamžiku mi zavolala kamarádka, žijící v Rakousku, že se u nich na hotelu v Alpách uvolnilo pracovní místo.

Celé to znělo skvěle, bydlení a stravování na hotelu, zaučení od kamarádky, možnost poznání, naučení a vydělání. Pak tu ale přede mnou stále stál vyřízený kamarád, kterému bych nemohla pomoci, když bych byla stovky kilometrů daleko. Přestože jsem neměla tušení, na co vlastně říkám ano, s rozbušeným srdcem, které jsem cítila až v krku a s rozklepanýma rukama jsem to odsouhlasila.

Od toho dne jsem následující dva týdny byla v jednom kole, spousta zařizování a loučení s blízkými, což nebylo až tak srdcervoucí, jelikož jsem tam jela "jenom" na konec sezóny, tedy na jeden a půl měsíce. Abych to objasnila, sezónní práce znamená tři a půl měsíce v zimě, dva měsíce volna a následně pět a půl měsíce v létě a také zhruba dva měsíce volna. Přes sezónu má většina hotelů jenom jeden den v týdnu "ruhetag", kdy je zavřeno, tudíž možnost se zregenerovat nebo vyspat z kocoviny, v případě, že předchozí den se slavil další úspěšně zvládnutý týden.

Dostat se tam, byl asi nejhorší úkol ze všech, o čemž Vám povyprávím někdy jindy. Plná nejrůznějších pocitů jsem se dostala do vesničky, která má tisíc obyvatel a je poskládaná z hotelů a restaurací. Svou pracovní pozici v malém tříhvězdičkovém hotelu bych popsala jako poskok pro všechno, hlavně pro srbskou kolektivní většinu. Nejvíce času jsem strávila v kuchyni, jako pomocná síla, začínala u mašiny na mytí nádobí a v zimě se při šíleném frmolu musela na rychlo naučit i vařit nějaká jídla. Pracovat jsem měla tři hodiny dopoledne a pět hodin večer. Ale zažila jsem i čtrnáctky, kdy jsem byla šťastná za každou pauzu na kafe.

Pravdou však je, že konec letní sezóny, na který jsem prvně přijela, byl chvílemi i pěkná flákačka. Byla to spíš jedna velká radost a hlavně pocit, že začínám jít tou správnou cestou za štěstím. Úsměv z tváře mi zmizel až v zimní sezóně, kterou jsem zvládla celou tak, že jsem si musela jak psychicky, tak fyzicky sáhnout na dno a dokázat si, že co tě nezabije, to tě posílí.

V životě jsou chvíle, kdy přestože budete obklopeni lidmi, budete si připadat sami. Ale čím víc toho zvládnete, tím silnější budete a tím víc se můžete spolehnout na člověka, který je tu stále - na sebe.
A to nejdůležitějšího co mě Rakousko naučilo je, že člověk nesmí litovat špatných životních období v případě, že vznikly právě kvůli tomu, že byl šťastný.

5 komentářů:

  1. Krásne, si silná a držím ti palce aj naďalej.. človek keď až siahne na dno zistí čo naozaj zvládne, ako sa hovorí čo ťa nezabije to ťa posilní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! Moc ten pocit teda nemám, ale asi na tom něco bude, protože to slýchávám celkem často :D :).

      Vymazat
  2. A právě takové zkušenosti se pak v životě nejvíc hodí! :) Za pár let se tomu člověk zasměje a navíc se i poučí a ověří, co v něm vlastně je.

    Diary of M

    M.

    OdpovědětVymazat
  3. Rakousko miluju!!! A poslední věta?..Amen!:-) <3.

    Měj se krásně
    papa Bygabra

    http://www.bygabra.cz/

    OdpovědětVymazat