Hledání cesty

Hosti na hotelu se mě nejčastěji ptají na dvě otázky. Na tu první, jak jsem se dostala do Itálie a co jsem předtím dělala, mám už naučenou odpověď, čímž je příběh, který si každý s nadšením poslechne, ale já už ho bez nadšení vyprávím po sto padesáté. Nicméně vždy odpovím, na rozdíl od otázky, co chci dělat dál, až se vrátím domů. Protože to fakt netuším.

Obecně se ví, že ženy jsou nerozhodné. Nevědí jakou sezobnout sladkost na uklidnění, jakou rtěnku si koupit pro radost nebo jakým šperkem se ozdobit na večírek. To jsou ty krátkodobé stavy nerozhodnosti, které většinou zvládnu vyřešit rychle. Zatímco se dlouhodobě stále snažím přijít na něco, v čem bych se našla a doprovázelo mě to zbytkem života.
Jenomže být mladý přeci znamená nevědět, hledat, tápat, chybovat...

Jednou jsem viděla zfilmovaný životní příběh Martina Garrixe, který přibližně ve čtyřech letech viděl v televizi hrát Tiësta a měl jasno v tom, co jednou chce dělat a dodnes nemůže uvěřit tomu, že se z nich stali přátelé a nakonec se stal inspirací on pro něj. Takže si někdy říkám, proč každé moje nadchnutí pro nějakou profesi vydrželo maximálně měsíc? Dětská nerozhodnost je normální, vybrat špatně střední ještě taky, ale myslela jsem si, že po dvacítce už budu mít jasno, o vysoký, práci, bydlení. A nemám.

Ale přebíráním minulosti a vytvářením strachu z budoucnosti jsem se vždycky akorát zasekla. Nikdy nevíme, co nám přijde do cesty, kdo se do ní přimotá nebo náhle odejde. Na naší budoucnost má vliv několik faktorů a nikdy není nic na sto procent jisté, že se stane. Stoprocentní je jenom to, co se už stalo a my s tím nic neuděláme, jenom z toho můžeme vytáhnout to dobré a zbytek vypustit.

A já se proto rozhodla těch sto procent věnovat přítomnosti. Přítomnosti, ve které máme jít, zakopávat, padat, zvedat se znovu a znovu, jenom si jí nenechat proplout mezi prsty. Poslouchat svůj vnitřní hlas tady a teď. Každý z nás se někdy ohlíží za sebou nebo se zamýšlí nad tím, co si pro něj osud připravil. Ptáme se na "proč", aniž bychom se někdy dozvěděli "protože". To je to zakopávání, které k naší cestě také patří.

Pokud si jdeme za tím, co chceme, je to správně. Pokud jdeme za něčím, aniž bychom věděli, co to je, je to také správně, protože stále jdeme kupředu.