Ztracená v Mnichově

Nedávno jsem četla článek v časopise, kde několik žen odpovídalo na otázku: "Díky které situaci jste dospěla?" Nevím, jestli moje situace, o které Vám budu vyprávět, byla finální fáze mého dospívání, každopádně na něj měla velký vliv.

Když už jsem byla připravená na cestu za prací do Rakouska, chybělo poslední, dojet tam. Čekaly mě tři noční přestupy, s mizernou znalostí němčiny a s nervy v kýblu. Stále jsem si říkala, že bych chtěla procestovat celý svět a teď se bojím jet do sousedního státu, co jsem to za dobrodruha?! V ten den mě rodiče odvezli do Prahy, kde jsem nasedla do autobusu, který mě dovezl Mnichova, ze kterého jsem se měla dostat do Kemptenu.

Na autobusové nádraží v Mnichově jsem dorazila v deset večer a měla hodinu na to, abych se dostala na vlakové nádraží. Vystoupila jsem z autobusu a než se stačila vzpamatovat, jak pasažéři, řidiči, tak i autobus už byli pryč. S těžkým batohem a nejtěžším kufrem jsem se rozhodla vyjít po schodech, na most, což měl být můj záchranný bod. Po cestě jsem se anglicky ptala nějakého pána, který mi řekl, že jdu správně, ale předem se omlouval, že moc nerozumí...

Most jsem procházela sem a tam, kufr držela z posledních sil a v dálce svítila obrovská budova, ke které jsem se měla dostat. Už se málem objevily i slzy, ale místo nich se objevila milá paní, která mi vysvětlila, že pěšky nemám šanci to stihnout, od čehož mě odradila i velmi komplikovaná a strašidelná cesta, kterou popisovala. Řekla mi, ať jdu zpátky, nasednu na vlak a tu jednu stanici jedu na černo. Tak jsem poděkovala, sešla zpět schody a v tu chvíli přijel vlak. Ani jsem neměla čas si koupit lístek, no co, na černo říkala…

"Ztratím se tady a už mě nikdy nikdo nenajde!" Říkala jsem si po cestě vlakem, doufajíc, že jede na správné místo a že revizoři už spí. Vystoupila jsem a nikde žádné informace, žádné cedule, prostě jen obří budova, desítky eskalátorů, východů, příchodů a já to jen tak riskla, jedněmi schody vyjela nahoru, přes automat koupila jízdenku (přes německej automat!) a dalšími schody sjela dolů a byla na místě. Můj výraz v obličeji musel vypadat opravdu zoufale, protože každou chvíli za mnou někdo přišel, jestli nepotřebuji pomoc. Jeden tmavší pán se mnou měl opravdu trpělivost, vzal mi všechny moje papíry a pořád ukazoval, vysvětloval, až to mladá studentka, stojící opodál nevydržela a díkybohu anglicky mi řekla, že stojím na správném místě a pojedu čtvrtým vlakem, který přijede. Pánovi jsem vytrhla své papíry i jízdenku, řekla danke a netrpělivě čekala.

Po pěti minutách mě čekal další přestup a další takzvaná z prdele klika, kdy jsem si tipla, kudy půjdu a kde vyjdu a ono to vyšlo. Za půl hodiny to samé znova. V obou případech jsem měla jenom pár minut a asi mě správnou cestou vedl strážný anděl, protože racionálně uvažovat už bylo v tu chvíli nemožné. Jediné, na co jsem se zmohla, byla otázka, jestli jsou ve vlaku toalety. Nebyly. Byly až v tom posledním, ve kterém jsem už byla uklidněná, všechny přestupy měla za sebou a hodinu jsem si mohla posedět, uklidnit se a přestat chtít zabít svou kamarádku za to, že mě tohle nechala podstoupit. Jo a konečně se dojít po osmi hodinách vyčůrat.

Po cestě se mě nějaký Turek ptal, jestli umím anglicky, že by potřeboval poradit, jak se dostat do Berlína. Když jsem jako fakt nevěděla a měla dost starostí se svojí cestou, ještě se mi smál, že teda anglicky umím opravdu dobře a dělal si srandu z mého kufru, který byl rozbitý a celý oblepený izolepou, s mojí obří jmenovkou uprostřed. Prohlížel si ho a snažil se marně přečíst moje jméno, ale mě už nic rozhodit nemohlo. V Kemptenu mě čekala kamarádka s bráchou šéfky, se kterými jsme ještě zhruba hodinu jeli z Německa do Rakouska do cílové stanice.

Při vzpomínání na největší strach jaký jsem dosud zažila, mi došlo, že ne maturita ale až tohle byla moje zkouška dospělosti.